Svoji tvorbu považuji za prostředek komunikace v barvách. Zbavená ostychu, otevřená jakémukoliv impulzu chopit se pestrých odstínů, provést zdánlivě absurdní a nelogické tahy štětcem, vrhnout barvu, prskat, stříkat a pak jemnit v závěrečném ladění.
Hlavně v první fázi tvorby se stávám pozorovatelem pohybu barev, toho, jak se potkávají, komunikují, hrají si, mazlí se, proplétají... přichází a odchází. To se děje díky tekutosti barev a toho, jak snadno mění směr, jsou nepředvídatelné, zbavují mě veškeré kontroly nad nimi, a to mě irituje i přitahuje. Neexistuje odstín, který by vytěsnil jiný. Barvy jsou jako komunita, která mi dotváří pohled na svět. Na svět v respektu a přijetí, bez ostrých loktů a odsuzování.
Nořím se do těch barev a cítím se extaticky, asi jako když surfař chytne super vlnu, tají dech a drží balanc v touze, aby to nikdy neskončilo.
Pár sekund, kdy jsme nesmrtelní... V závěru už si užívám každý detail a baví mě ladit hloubku a prostě vše, co si přivolá moji nenechavou pozornost.
